Kdo je ohrožené dítě?

Jaké jsou potřeby dětí?

Co znamená mezioborová spolupráce a síť služeb?

Jak mohu pomoci já?

Následující text vychází primárně z publikace Ministerstva práce a sociálních věcí: Včas a spolu. Model systému preventivních služeb pro děti a jejich rodiny. Praha, 2019.

Pojem „ohrožené dítě“ nemá jednotnou definici a vymezení. Obecně můžeme za ohrožené dítě považovat takové dítě, které nemá uspokojeny základní potřeby nebo mu nenaplnění těchto potřeb hrozí. Prostředí či podmínky života dítěte se natolik odchýlily od normy, že mohou bezprostředně ohrožovat jeho vývoj a začlenění do společnosti. Za ohrožené dítě se primárně považuje takové dítě, jež je ohroženo týráním, zneužíváním nebo zanedbáváním.

Rodičovské kompetence jsou takové schopnosti a dovednosti rodičů, které umožňují dítěti se přiměřeně vyvíjet ve  všech oblastech života. Rodiče dokáží uspokojovat potřeby dítěte v kontextu jeho věku, duševního, mentálního i tělesného vývoje.

Potřeby dítěte znamenají soubor potřeb, jejichž dostatečné naplnění vede ke stavu celkové tělesné, duševní a sociální pohody dítěte. Zásadou práce s  ohroženým dítětem a  jeho rodinou je naplnění co největšího počtu potřeb v maximální možné míře. V případě, že nejsou dlouhodobě uspokojovány potřeby dítěte, stává se dítě postupně ohroženým. Projevy dítěte je proto nutné vnímat jako možné vyjádření nedostatečně uspokojené potřeby. Naplňování potřeb je vhodné sledovat a  ptát se i  samotného dítěte, jak se cítí či jaký má vztah se svými rodiči atd. Respektování názoru a participaci dítěte při projednávání záležitostí, jež se ho dotýkají, musí být věnována ze strany pomáhajících profesionálů náležitá pozornost. Předpokladem je aktivní účast dítěte na řešení jeho vlastní situace úměrná jeho věku, rozumové vyspělosti a dalším kompetencím.

Dítě se zároveň může potýkat se sociální izolací, šikanou, depresí, závislostí látkovou i nelátkovou, dalším rizikovým chováním až po  delikventní chování nebo násilná úmrtí. Rodina je tak zasažena konflikty různého charakteru, které mohou vést k nepřiměřeným trestům či útěkům dítěte z domova. Včasnost a  přiměřenost intervence je důležitým faktorem pozitivní změny, při neřešení situace se zvyšuje riziko ohrožení dítěte.

Potřeby dítěte v oblasti:

  • vztahů – potřeba rozumět vztahům k blízkým osobám, potřeba stabilních a  bezpečných vazeb, vrstevnických vztahů, pozitivního vztahu k sobě samému apod.;
  • bezpečí – potřeba bezpečného prostředí (prostředí rodiny i komunity), subjektivního pocitu bezpečí, životní stability, srozumitelnosti okolního světa, rozvoje kompetencí k rozpoznání nebezpečí apod.;
  • zdraví – potřeba celkové duševní a tělesné pohody, dobrá péče o zdravotní stav dítěte, vztah k vlastnímu zdraví, podmínky pro zdravý vývoj apod.;
  • učení – potřeba poznávání okolního světa, porozumění událostem, nabývání zkušeností, motivace k učení a poznávání, rozvoj zvídavosti a sebepoznání apod.;
  • chování – potřeba poznávat hranice, učit se normám, rozumět vlastnímu chování, mít respekt k ostatním apod.;
  • materiálního zajištění – potřeba zajištění základních životních potřeb tak, aby byl umožněn zdravý vývoj dítěte, přiměřená výživa, odpovídající vybavení včetně školních nebo zdravotních pomůcek apod.

Síť služeb pro ohrožené děti a rodiny představuje soubor institucí, organizací a dalších subjektů, které svou činností ovlivňují situaci dětí a  rodin a jsou propojené určitou úrovní spolupráce (buď formálně na  základě pravomoci vyplývající z  legislativy nebo neformálně svým společenským posláním). Aktéři sítě služeb jsou všichni zástupci, kteří přichází do kontaktu s dětmi a jejich rodinami, poskytují jim služby či se podílejí na  tvorbě politik (např. sociální pracovníci, učitelé, pediatři, psychologové a  psychiatři, pracovníci volnočasových služeb, soudci, starostové a  další). Základním principem fungování sítě je partnerství, mezioborová spolupráce, vzájemná znalost potřeb a způsobů práce dalších aktérů, koordinace podpory dítěte a  rodiny, respekt k  různosti odborných přístupů a  případné překonávání bariér, které spolupráci brání. Včasná práce s rodinou a fungující spolupráce klíčových aktérů v systému pomáhá eliminovat ohrožení dítěte a přispívat tak k tomu, aby mohlo co nejvíce dětí vyrůstat ve svých rodinách, případně v rodinách náhradních.

 

 

Podpora a pomoc ohroženým dětemJAK MOHU POMOCI?

S ohroženým dítětem se může setkat každý z nás. V případě, že vidíme změny v chování dítěte, jsme svědky nežádoucího chování, dítě se nám svěří….. se může stát, že nevíme, jak reagovat, co dělat, kam se obrátit…. reakce mohou být různé, způsoby řešení také….Pokud nejsme odborníci, může se stát, že váháme o správnosti postupu…

V následujícím textu můžete nalézt možné postupy a způsoby řešení typizovaných situací, které zpracovali odborníci z Poradny Rodičovské linky (Linka bezpečí) na základě dlouholetých zkušeností práce s ohroženými dětmi http://www.rodicovskalinka.cz/

Na stránkách Rodičovské linky najdete témata detailněji rozpracovaná nebo můžete i volat a svá témata konzultovat. Linek pomoci a odborníků připravených vyslechnout je samozřejmě více… důležité je nenechávat oči zavřené, pomocnou ruku dětem podat a vytvořit takovou podpůrnou síť, která je pevná, pružná a děti jí nepropadávají bez povšimnutí….

 

Všimli jste si nedostatečné péče o dítě ze strany rodičů?
Svěřilo se Vám dítě, že je týrané či zneužívané?
Zavázala Vás Vaše žákyně tajemstvím o tom, že se jí někdo dotýká na intimních místech?
Nevíte, jak s takovou informací od žáka či žákyně zacházet?

Z naší zkušenosti na Rodičovské lince vyplývá, že pedagog bývá jedním z prvních důvěrníků dítěte, které je týrané či zneužívané nebo řeší jiný závažný problém. Děti, které mají tuto zkušenost, ji většinou velmi dlouho tají. Zažívají pocity strachu, studu a viny. Někdy věří, že zneužívání či týrání v blízké době skončí, nebo jsou znejistěni a chování rodiče z pozice autority vnímají jako správné či zasloužené. Za základní pro řešení považujeme, aby všechny formy intervence ve prospěch ohroženého dítěte, tj. jak trestně-právní, diagnostická, tak především terapeutická, byly během procesu vyváženy.


Doporučujeme

  1. S dítětem, které je týrané, zneužívané či zanedbávané, je především důležité navázat dobrý kontakt, vyjádřit mu přijetí, důvěru a respekt a postupně s dítětem hledat adekvátní kroky k řešení.
  2. Neznejišťujte nebo nekonfrontujte dítě s tím, jestli skutečně došlo k tomu, co popisuje. Podstatné je ho spíše ocenit za to, že našlo odvahu a sílu tuto skutečnost někomu sdělit.
  3. Pomozte dítěti pochopit, že není vinno tím, co se stalo. Odpovědnost vždy nese dospělý, který takto dítěti ubližuje. Opěrným bodem hovoru může být zjišťování, ke komu má dítě důvěru a na koho se může obrátit.
  4. Na potřebu dítěte zavázat Vás tajemstvím o svém týrání či zneužívání je důležité nepřistoupit, protože tuto skutečnost nelze slíbit.
  5. Je vhodnější s dítětem mluvit o obavách, které kolem celé situace má, a ubezpečit ho, že jeho informace nebude zneužita proti němu, ale použita pro řešení celé situace a vyhledání další odborné pomoci.
  6. Dítě je nutné předem informovat o krocích, které následně budou podniknuty.
  7. Doporučujeme úzce spolupracovat s oddělením sociálně právní ochrany dětí a s odborníky zaměřenými na tuto problematiku.
  8. V případě akutního ohrožení je vhodné kontaktovat Policii ČR, nejlépe specializované oddělení zaměřené na trestné činy páchané na dětech.

Směřuje vaše partnerství k rozchodu a máte děti?
Vnímáte, že se probíhající rozvod projevil na chování dětí?
Nevíte, kdy a jak o rozvodu mluvit s dětmi?
Nejste si jisti, co vás čeká? Jaké uspořádání porozvodové péče o děti zvolit?

Rozvod i rozchod rodičů je zkušenost, která do života rodiny významně zasahuje. Představuje akt ukončení vztahu a je často složitým etickým, právním a psychologickým problémem. Přesahuje z oblasti rodinného práva i do dalších oblastí. Dotýká se nejen života manželů a jejich majetkových poměrů, ale především dětí.
Rozpad rodiny, kde jsou děti, je ztrátou pro všechny. Je spojen se strádáním a prožíváním ztráty. Nic na tom nemění fakt, že rozvod bývá provázen i pocity úlevy a nabízí rodičům i dětem šanci osvobodit se od strastiplného soužití. Rozvod není akt, který můžeme považovat za něco, co naším životem jen tak bezbolestně projde. I když se rodiče snaží, velmi často se záhy ukáže, že rozvod je vyvede z míry mnohem více, než očekávali. Vždy je nutné počítat s tím, že průběh rozvodu má své zákonité fáze, které je třeba respektovat a mít na paměti, že se většinou jedná o „běh na dlouhou trať“.

Doporučujeme:

  1. Hledejte bezpečný ventil emocí, ať už se jedná o podporu přátel či širší rodiny. Doba rozvodu přináší různé pocity, leckdy i protichůdné, může jít např. o vztek a smutek nebo úlevu a strach. Je důležité vědět, že všechny pocity, které máte, jsou v pořádku a k situaci patří. Vhodná je v této době též podpůrná psychoterapie, která nabízí další formu podpory.
  2. Vnímejte, že i děti reagují na průběh rozvodu různými způsoby. Od zvýšených projevů emocí, přes změnu chování doma i ve škole, až po psychosomatické potíže. Bývá to dobrá zpětná vazba pro rodiče a jasná zpráva o tom, jak se cítí a jak situaci zvládají.
  3. Mluvte s dítětem o rozvodu co nejdříve. Dítě je již od útlého věku schopno vnímat atmosféru nezvládnuté a hluboké krize vztahu rodičů vedoucí k rozvodu.
  4. Dítěti nelžete, říkejte mu celou pravdu, a to i přesto, že rozvádějící se rodiče mohu mít každý „svou pravdu“. Emoční reakci dítěte na vaše sdělení je nutné vnímat jako přirozenou, jeho emoce přijímat a přiměřeně na ně reagovat. (Např. chápu, že jsi naštvaný/smutný, protože táta od nás odchází). Jednoduchý recept na to, jak dítěti sdělit, že se rodiče rozvádějí, není. Výhodou je, pokud rodič dokáže být autentický.
  5. S dítětem je vhodné pojmenovávat včas vše, co se v rodině v průběhu rozvodu bude dít (odstěhování rodiče, změna školy atp.).
  6. Pokuste se s dítětem především stavět na tom, o co se ono samo může opřít, kde cítí jistotu. Aktivně hledejte to, co mu můžete jako rodiče v tomto směru nabídnout (např. pobytu u prarodičů, stejnou školu, kontakt s kamarády).

 

Máte pocit, že si nerozumíte s Vaším dítětem, že se Vám před očima mění?
Už nevíte, jak s ním komunikovat?
Hledáte míru ve stanovování výchovných hranic?
Máte pocit, že chování Vašeho dospívajícího dítěte je za hranicí běžného pubertálního chování?

Dospívání je proces, při kterém dochází k bouřlivým změnám v oblasti fyzického, psychického a sociálního vývoje dítěte. Hormonální změny nastartované pohlavním dospíváním jsou doprovázeny rozvojem rozumových schopností a často i emoční rozkolísaností.
Většina rodičů zažívá v tomto období pocity nejistoty, obav, hněvu nebo rozčarování. Rodiče vesměs vědí, že dospívání dětí může být náročným obdobím. A je přirozené, že přesto v těchto situacích bývají zaskočeni a znepokojeni, dosavadní výchovné přístupy selhávají. Jejich dítě se chová drze, přestává respektovat do této doby dodržovaná pravidla a mění se také jeho zájmy. Rodiče jsou náhle v praxi konfrontováni s tím, co dosud byla pouze teorie.

Doporučujeme:

  1. V jednání s dospívajícím usilujte o partnerský přístup. Mějte na paměti důstojnost svoji a svého dítěte.
  2. V případě, že se s dospívajícím dostanete do konfliktu, nevstupujte do boje „kdo z koho“, kdo vyhraje. Zaměřte se na upevnění pravidel a výchovných limitů.
  3. Buďte pozorní a respektujte potřebu dospívajícího se vymezit a osamostatňovat. Tento proces může být doprovázen silnými emocemi na obou stranách. Hledejte nové způsoby, jak svůj vztah s dítětem posílit a zůstat mu oporou.
  4. Výchovné hranice je vhodné vytvářet dohodou a diskusí s dospívajícím. U domluvy o pravidlech je však důležité, aby byla rodiči důsledně vyžadována.
  5. Pokud dospívající limity překračuje, je vhodné mít vymyšlené následné kroky. Vždy musí být informován, pokud možno předem, co bude následovat.
  6. Vyhrožování sankcemi, které rodič nemůže nebo nechce uplatnit, by neměl používat (např. zakazovat dítěti chodit na fotbal, když si přejeme, aby tam chodil). V dlouhodobém měřítku může dojít k situaci, že dospívající slova rodiče nebude brát vážně.
  7. Nezapomeňte dospívajícího pochválit za to, co se mu daří.
  8. Hledejte podporu pro sebe, abyste snáze zachovali klid.
  9. Jsou situace, kdy chování svého dítěte vnímáte již za hranicí běžného dospívání. V tomto případě je vhodné jeho chování konzultovat s dětským psychologem, psychiatrem.

 

Svěřilo se Vám či jste si všimli u dítěte ve svém okolí modřiny nebo jiné známky fyzického násilí?
Nejste si jisti, zda se jedná o fyzické týrání?
Bojíte se celou situaci oznámit s tím, že to bude pro dítě či pro Vás ještě horší?
Nevíte, jak postupovat, a chcete zůstat v anonymitě?

Někteří rodiče a učitelé stále předpokládají, že tělesné tresty jsou vhodným a účinným výchovným prostředkem. Proto je důležité znovu zdůraznit, že tělesné tresty děti nevychovávají a mají spíše krátkodobý efekt. Znamenají zneužití moci dospělého nad dítětem z pozice fyzické převahy. Učí dítě akceptovat fyzické násilí jako metodu řešení problémů. Poskytují nevhodný vzor chování, které dítě přejímá. Rodič má mnoho možností, jak dítě potrestat jiným způsobem než tělesným trestem, pokud je to nezbytné.
Hranice mezi tělesným trestem a týráním je v praxi poněkud nejednoznačná a její vymezování je poměrně složitou záležitostí. Tělesné trestání se stává tělesným týráním tehdy, je-li trest prováděn opakovaně, za pomoci předmětu, na citlivou část těla (hlava, břicho, oblast pohlavních orgánů) nebo když po ranách zůstávají na těle stopy. Kromě jiných jasně prokazatelných fyzických symptomů můžeme poukázat na to, že děti a pečující osoba často zranění zdůvodňují zcela nepravděpodobnými důvody a argumenty.
Děti zpravidla nejsou ochotny o svém zranění hovořit a na dotazy na ně většinou mlčí. Jiné mají strach s rodiči odejít ze školy či z jiné aktivity domů. Mohou také opakovaně utíkat z domova. Odmítají i v horkých letních dnech odhalovat své paže nebo nohy. Bojí se svlékat před hodinou tělocviku či mají strach z lékařské pomoci. Vyhýbají se všem situacím, kde by se mohlo projevit, jak je dítěti ubližováno.

Doporučujeme:

  1. Zachovejte klid. Setkání s tématem fyzického násilí na dítěti v nás může vyvolat pocity, že musíme okamžitě jednat. Nepromyšlené a unáhlené kroky mohou situaci dítěte zkomplikovat.
  2. Vždy je důležité Vaše zjištění a další postup konzultovat s odborníkem zaměřeným na tuto problematiku, např. na naší Rodičovské lince či v dětském krizovém centru.
  3. Na potřebu dítěte zavázat Vás tajemstvím o jeho fyzickém týrání je důležité nepřistoupit, protože tuto skutečnost nelze slíbit.
  4. Je vhodné dítěti vysvětlit, co je Vaší povinností v této situaci podniknout, a hledat společně, jak celý proces učinit pro dítě co nejvíc bezpečný.
  5. Mluvíme-li o účinné ochraně a pomoci týraným dětem, musíme nejprve zabránit dalšímu týrání a zneužití a dítě patřičně ochránit. V tomto případě máme ze zákona povinnost překazit trestný čin, tj. učinit taková opatření, aby trestný čin nemohl být spáchán či dále páchán.
  6. Dále máme povinnost trestný čin oznámit, tj. kontaktovat policii či oddělení sociálně právní ochrany dítěte.

 

Máte ve škole podezření na šikanu a nevíte, jak postupovat?
Odmítá Vaše dítě chodit poslední dobou do školy, ráno např. zvrací, bolí ho břicho, nemá kamarády ve třídě?
Zhroutilo se Vám doma dítě poté, co vám sdělilo, že je šikanováno?
Je Vaše dítě označeno jako agresor šikany?
Je Vaše komunikace se školou o šikaně Vašeho dítěte bezvýsledná?

Každá školní třída má svou typickou vztahovou dynamiku, což znamená měnící se intenzitu i kvalitu vztahů, vývoj skupiny jako celku, změny atmosféry a nálad ve skupině.  Tyto procesy jsou přirozené a do určité míry žádoucí. Děti se naučí poznávat své schopnosti, uvědomují si, co je pro ně v přátelství důležité, na koho se mohou spolehnout, naučí se táhnout za jeden provaz i vyjádřit svůj názor proti zbytku skupiny. Pokud jsou ovšem konflikty
dlouhodobé, narůstají a dítě nemá v kolektivu alespoň pár spřízněných duší, stává se situace zatěžující a je třeba ji řešit.


Pro situaci, kterou označujeme šikanováním, je příznačná naprostá asymetrie sil, kdy mocnější zneužívá slabšího, je zde patrný úmysl a jedná se o opakované chování.  Na šikanování se pohlíží jako na onemocnění celé skupiny (třídy), není to záležitost pouze oběti a agresora. Jedná se o celkovou poruchu vztahů ve skupině. Způsob vyšetřování šikany ve třídě má své jasné postupy, které musí být dodržovány, jinak může docházet k mnohým pochybením, která ve výsledku mohou ublížit samotné oběti šikany. Škola je povinna zpracovat tzv. Minimální preventivní program, s nímž by měli být seznámeni všichni učitelé. Jeho součástí je i prevence šikany. Vyskytne-li se ve škole šikana, pedagogům pomáhají při jejím řešení doporučení obsažená v Metodickém pokynu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy k prevenci a řešení šikanování ve školách a školských zařízeních.

Doporučujeme:

  1. Kontaktujte jako prvního třídního učitele šikanovaného dítěte. Pokud nemáte s třídním učitelem otevřenou komunikaci, můžete se obrátit na výchovného poradce či metodika školní prevence.
  2. Nedoporučujeme jakkoliv kontaktovat agresora šikany či jeho rodiče.
  3. Je vhodnější, aby se jednání zúčastnili oba rodiče, protože se při jednání mohou vzájemně podpořit.
  4. S učitelem, popř. vedením školy se předem domluvte, že z jednání bude pořízen zápis, a ten po skončení schůzky požadujte. Vedení školy by Vám mělo být schopno sdělit, jaký postup škola zvolí.
  5. Pokud je Vaše dítě obětí či svědkem šikany, nedovolte, aby bylo při jednání konfrontováno s agresory.
  6. Pokud škola nemá dostatečné možnosti řešit šikanu v rámci školy, požadujte přizvání odborníků (např. v rámci intervenčních programů do tříd).

 

Pozorujete výraznou změnu v chování Vašeho dítěte?
Obáváte se, aby se Vaše dítě nechytlo „špatné party“?
Vaše dítě užívá drogy a nevíte, jak mu pomoci?

Dospívání a zejména období adolescence provází složitý komplex změn, včetně zmatků a nespokojeností, často je spojený s nepříjemnými stavy a pocity. Tyto změny jsou přirozené a obvykle motivují dospívajícího k dalšímu vývoji. Zároveň však mohou znamenat i určité riziko. To spočívá v některých způsobech, jak se s nimi dospívající vyrovnávají.
Jedním z těchto „řešení“ jsou experimenty či užívání návykových látek, které navozují jiné a zejména zpočátku příjemnější stavy vědomí, které mohou vést až k závislosti, v některých případech i velmi rychle. Užitím drogy se u dospívajícího zmírňují jeho stavy nespokojenosti, přestává tyto stavy a pocity vnímat v jejich skutečné podobě, a postupně tak ztrácí motiv se s nimi vypořádat. Téměř ve všech případech je první užití drogy datováno do období přechodu z dětství do dospívání, tj. v preadolescentním nebo adolescentním období. Populace dětí a dospívajících patří mezi skupiny nejvíce ohrožené vznikem a rozvojem závislosti na alkoholových i nealkoholových drogách vzhledem k nezralosti fyzické i psychické.
Období dospívání je dobou experimentování, testování hranic a zároveň nezkušeného podceňování možných rizik. Protože nemůžeme vyloučit, že se dítě s drogou během dospívání setká (vzhledem k dostupnosti drog), je vhodné jej i sebe na takovou situaci připravit a poskytnout mu dostatek kvalitních informací o tom, jaká skutečná rizika drogy představují, např. rozvoj závislosti, ohrožení fyzického a psychického zdraví, trestná činnost.
Blízcí závislého v této souvislosti prožívají často silné pocity bezmoci, zoufalství a strachu o život dítěte. V důsledku tohoto prožívání často sami rozvinou takové chování, kterým nevědomě a nechtěně u dítěte závislostní chování udržují.


Doporučujeme:

  1. V případě, že máte podezření, že Vaše dítě experimentuje s drogou, je důležité nepodceňovat možná rizika. S dítětem je vhodné vést dialog, o všem otevřeně mluvit a dát mu prostor pro jeho vyjádření o jeho motivech užívat drogu.  Doporučujeme jeho vyjádření nehodnotit a zároveň jako rodič mluvit o svých obavách, pocitech a postojích k užívání drog. Již ve fázi experimentů je vhodné kontaktovat odborníka.
  2. Pokud má dospívající již rozvinuté návykové chování či dokonce závislost, je vhodné vyhledat specializovaného odborníka co nejdříve, např. v K- centrech, ambulantních poradnách.
  3. V situaci akutní intoxikace drogou, ohrožující život, doporučujeme ihned přivolat lékařskou pomoc.
  4. Pravidelné užívání či závislost ovlivňuje celý rodinný systém a je důležité zapojit celou rodinu do jejího uzdravování.
  5. V léčbě závislostí je zásadním faktorem vnitřní motivace závislého člověka. Skutečně zde platí, že pokud má dospívající nízkou motivaci ke změně, pak i proces uzdravení může být zdlouhavý.
  6. V rámci výchovného přístupu doporučujeme oddělit Váš vztah k dítěti od Vašeho postoje k jeho užívání drog. (mám tě rád/a, nesouhlasím s tvým chováním).
  7. Nezbytným, i když těžkým krokem k řešení je nastavení velmi pevných a jasných pravidel i hranic pro společné soužití, které dospívajícím poskytují jistotu a stabilitu, kterou sami postrádají.
  8. V momentě, kdy je dospívající přesto nerespektuje, rodiče musí zůstat důslední a vyvodit patřičné sankce, o kterých byl závislý předem informován.
  9. Soužití se závislým dospívajícím vyžaduje, aby rodiče i blízcí hledali podporu především sami pro sebe, aby mohli toto obtížné období co nejlépe zvládnout a měli síly být k dispozici jak  dítěti užívajícímu drogy, tak i ostatním svým dětem.